Hřebenovku (Kammweg) lze bezesporu označit za jednu z nejdelších horských turistických tras v německy mluvících oblastech. Ve své nejrozsáhlejší podobě vedla po Krušnohorském hřebeni (Erzgebirgskamm) od Háje u Aše (Hainberg bei Asch) 
do Labských pískovců (Połobske pěskowčiny, Elbsandsteingebirge), přes Chřibské hory (Kreibitzer Bergland), Lužické hory (Łužiske horiny, Lausitzer Gebirge) , Ještědský hřbet (Jeschkengebirge) , Krkonoše (Kyrkonoše, Riesengebirge) , Orlické hory (Adlergebirge, Góry Orlickie) až do Jeseníků (Altvatergebirge, Wysoki Jesionik).  Historická pohlednice "Gruss vom Schneekoppe - Lausche - H. Schneeberg - Fichtelberg - Kammweg u. Umgebung" (pozdrav ze Sněžky - Luže - V. Sněžníku - Smrčníku - Hřebenovka a okolí) - archiv p. Matthiase Großera, Melanchtonstraße 01855 Sebnitz (Soběnice, Žebnice, Zebnica), e-mail: post@deutschboehmen.de, tel.: +49 359 718 0787, deutschboehmen.de. |
 |
 |
 |
Saské straně Labských pískovců (Połobske pěskowčiny, Elbsandsteingebirge) se věnoval již r. 1804 Wilhelm Leberecht Götzinger (*1. 9. 1758 Struppen - †23. 4. 1818 Neustadt in Sachsen [Nové Město Saské]) v publikaci "Schandau und seine Umgebung oder Beschreibung der sogenannten Sächsischen Schweiz" (Žandov a okolí či popis takzvaného Saského Švýcarska). Zaměřuje se na rozsáhlé pěší túry a obsahuje nejen cestopis, ale také ilustrativním způsobem zmiňuje fakta o historii, flóře, fauně, topografii a geologii Saského Švýcarska (Sächsische Schweiz, Sakska Šwica) i příhraničí. Chybějící zkušenosti získával díky asistenci specialistům při sběru a následném pojmenovávání rostlin a hmyzu. Po zveřejnění nadále pracoval na aktualizaci, druhé, rozšířené vydání (150 stran) vyšlo r. 1812. Ovšem již v r. 1801 publikoval kolega Carl Heinrich Nicolai (*26. 11. 1739 Berlín - †18. 9. 1823 Lohmen) elaborát "Wegweiser durch die Sächsische Schweiz nebst einer Reisekarte" (Průvodce Saským Švýcarskem s mapou cest). Avšak oba předešli malíř Johann Philipp Veith (*8. 2. 1768 Drážďany - †28. 6. 1837 Drážďany) a spisovatel, archivář a učitel Karl August Engelhardt (*4. 2. 1768 Drážďany - †28. 1. 1834 Drážďany) popisem společných poutí po Labských pískovcích (Połobske pěskowčiny, Elbsandsteingebirge) v l. 1794 a 1795 pod názvem "Mahlerische Wanderungen durch Sachsen" (Malířské procházky Saskem).
 |
 |
 |
(Dźěčin, Tetschen) je popsána (1827) v bedekru "Wanderungen auf der Herrschaft Tetschen" (Toulky po děčínském panství), jehož autorem je drážďanský malíř Carl Friedrich Grünwald (*1791 - †1849). Neméně půvabná je i práce knížecího lesního adjunkta (1860 - 64) Ferdinanda Náhlíka z Rynartic (Rennersdorf) "Führer durch die Böhmische Schweiz" (Průvodce po Českém Švýcarsku) z r. 1864, pojednávající o skalních útvarech Českokamenického panství (Böhmisch-Kamnitzer Herrschaft).Prvním turistickým zařízením u Pravčické brány
(Prebischtor) byl hostinec z r. 1826, na jehož místě nechal kníže Edmund Clary-Aldringen (*3. 2. 1813 Vídeň - †21. 6. 1894 Teplice) zbudovat v r. 1881 výletní hotel "Falkennest" (Sokolí hnízdo). Tím připravil Horskému spolku pro České Švýcarsko (Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz) výtečnou příležitost zpřístupnit r. 1890 soutěsky Kamenice (Kamnitzklamm). Historie
Vůbec první, kdo na české straně hor přišel s myšlenkou zřídit turistickou cestu od Pravčické brány
(Prebischtor) na Růžovský vrch (Rosenberg) , byla r. 1837 provozovatelka pivnice Schanke Gasthaus (Čp. 19) a obchodu s pekařstvím v Kamenické Stráni (Kamnitzleiten) , hostinská Thekla Keßler, která se v této věci obrátila na majitele, knížete Edmunda Clary-Aldringena (*3. 2. 1813 Vídeň, †21. 6. 1894 Teplice). Návrh byl spojen se žádostí o svolení k výstavbě hospody na vrcholu Růžovského vrchu (Rosenberg) . Ač se jednalo o nápad konvenující s rozvojem cestovního ruchu, jakkoli nebyl zcela nový, žádosti vyhověno nebylo, snad proto, že žádná z výše uvedených knih nezmiňovala cestu k Děčínskému zámku (Tetschner Schloß).
Tudíž muselo zakládání horských spolků ruku v ruce s budováním rozhleden a horských hostinců ještě nějaký čas posečkat, podnět k vytyčení turistické stezky v severních Čechách předložil cestmistr (Reisewart) Horského spolku pro nejsevernější Čechy (Gebirgsverein für das nördlichste Böhmen), Josef Mohr z Rumburku (Romjbor, Rumburg)
. Se zveřejněním knihy Taschenbuch für Reisende durch den Thüringer Wald (Kapesní průvodce pro návštěvníky Durynského lesa) Julia von Pläncknera (*9. 2. 1791 Penig - †12. 3. 1858 Gotha) z r. 1832 víceméně vznikla prapůvodní podoba dálkové turistické trasy z Blankensteinu do Hörschel pozdější durynskou 'Běžeckou stezkou' Rennsteig, neměla ale odpovídající infrastrukturu.
 |
 |
setkali představitelé severočeských horských spolků zejména z Lužických hor (Zittauer [Lausitzer] Gebirge , Łužiske hory, Góry Łużyckie) a dohodli jednotné vytyčení trasy z Ještědu (Jěšćed, Jeschken) na Růžovský vrch (Rosenberg) .
Zprávu v pravidelné rubrice Aus unserer Bergwelt (Ze světa našich hor)
otiskl v pátek 1. 8. 1902 orgán svazu horských a přírodovědných spolků "Lusatia" (Verband "Lusatia" der südlausitzischen Natur-und Gebirgsvereine) Gebirgsfreund (Přítel hor) - Illustrierte Zeitschrift für Topographie, Geschichte und Touristik des Riesen- und Isergebirges, des Eulen- und Glatzer Gebirges, des Jeschken- und Lausitzer Gebirges, Nordböhmens und des Spreewaldes - ilustrovaný časopis pro topografii, historii a turistiku v Krkonoších (Kyrkonoše, Riesengebirge) a Jizerských horách (Isergebirge) , Sovích horách (Eulengebirge) a Králickém Sněžníku (Glatzergebirge), Ještědském hřbetu (Jeschkengebirge) a Lužických horách (Łužiske horiny, Lausitzer Gebirge) , severních Čechách a Blatech (Błóta, Błota, Spreewald) vydávaný Arthurem Brownem v Žitavě (Žitawa, Zittau). Od r. 1903 byla většinou značena zinkovými tabulemi s namodro vyraženým 4hrotým hřebínkem. Symbol vynalezl r. 1902 varnsdorfský továrník Otto August. Velká smaltovaná tabulka z domu č. 156/111 v Teplické ulici (Teplitzer Straße) - Podmoklyl (Bodenbach) - Dolní Oldřichov (Nieder Ullgersdorf) - sbírka PJT. |
První hlavní literární zmínka se nachází v publikaci vydané r. 1904 v České Lípě (Čěska Lipa, Böhmisch Leipa) , Der neue Kammweg (Nová Hřebenovka), prof. Antona Amanda Paudlera (*8. 10 1844 Víska pod Lesy [Walddörfel, Lattenbüschel] - †10. 11. 1905 Praha), vlastivědce Severočeského exkursního klubu (Nordböhmischer Exkursions-Club), jenž se během nádherného léta 1903 pohořími potuloval v doprovodu tehdy mnichovského akademického malíře, tzv. ‘Brožíka Šluknovského výběžku’, Augusta Frinda (*21. 11. 1852 Krásná Lípa - †4. 8. 1924 Krásná Lípa). Zde se můžeme dočíst, že v létě 1903 rozhodla představenstva Německého krkonošského spolku (Deutscher Riesengebirgsverein), Rakouského krkonošského spolku (Österreichischer Riesengebirgsverein) a Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory (Der Deutsche Gebirgsverein für das Jeschken- und Isergebirge) o prodloužení Hřebenovky z Ještědu (Jěšćed, Jeschken)
 |
 |
(Jěšćed, Jeschken) přes Liberec (Rychbark, Librek, Reichenberg) , Libereckou výšinu (Hohenhabsburg), Rudolfov (Rudolfsthal), Bedřichov (Friedrichswald), Královku (Königshöhe) , Slovanku (Seibthübel) , Bramberk (Bramberg) , Josefův Důl (Josefsthal), Špičák (Tannwalder Spitzberg), Žďár (Brand), Potočnou (Tiefenbach), Tanvald (Tannwald) a Štěpánku (Stephanshöhe) k mostu v Kořenově (Wurzelsdorf).Ve středu 21. 10. 1903 otiskl týdeník Deutsche Volkszeitung článek oznamující, že jablonecká sekce spolku pro Ještědské a Jizerské hory (Gablonz des Jeschken- und Isergebirgsvereins) plánuje vyznačení odbočky z Ještědu
(Jěšćed, Jeschken) přes Hlubocký hřbet (Lubokaier Kamm, Niederer Kamm), Javorník (Jaberlich) , Jeřmanice (Hermannstal), Jablonec (Jabłońc, Gablonz), Vyhlídku (Schnuppstein), Černostudniční hřbet (Schwarzbrunnkamm), Smržovku (Morchenstern) a Tanvald (Tannwald) na Štěpánku (Stephanshöhe), kde se obě větve spojí.Protažení od Karlovského mostu (Karlsthaler Brücke) přes Jizeru (Iser) v Kořenově (Bad Wurzelsdorf) k hotýlku
zbudovaném kol. r. 1858 (Schneegrubenbaude) u Sněžných jam (Schneegruben) se ujal Rakouský krkonošský spolek (Österreichischer Riesengebirgsverein) a odtud se značením až na Sněžku (Schneekoppe, Śnieżka) pokračoval Německý krkonošský spolek (Deutscher Riesengebirgsverein).Všechna značení z Ještědu
(Jěšćed, Jeschken) na Sněžku (Schneekoppe, Śnieżka), vč. souvisejících prací, byla provedena dle MUDr. Franze Hantschela (*4. 10. 1844 Chotovice u Nového Boru [Bad Kottowitz bei Haida] - †23. 2. 1940 Vídeň) v létě 1904. Částečné propojení Růžovského vrchu
(Rosenberg) s Děčíem (Dźěčin, Jěčina, Tetschen) - tj. do Růžové (Rosendorf) - je zmiňováno již v r. 1904. V této souvislosti cituje výše uváděný Anton Amand Paudler (*8. 10 1844 Víska pod Lesy [Walddörfel, Lattenbüschel] - †10. 11. 1905 Praha) z několika dopisů svého spolužáka,
od r. 1880 vedoucího nového útvaru "Rosendorf" Horského spolku pro České Švýcarsko (Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz), řídícího učitele Franze Josefa Kühnela z Růžové (Rosendorf) . Ten v úterý 24. 11. 1903 píše: "Růžovský vrch (Rosenberg) by zajisté neměl v Hřebenovce scházet. Nicméně, neboť tam turista takřka nezavítá, souhlasím s panem cestmistrem Viktorem Wetzelem z Děčína, aby trasa byla vytyčena od Ledových jam (Eislöchern), za výstupem z lesa by z jízdní cesty odbočila a pokračovala po staré pěšině Malzweg (Sladová), pak po překročení cesty na Srbskou Kamenici (Serbska Kamjenica, Windisch Kamnitz) 5 minut přes les k Novému Světu (Neue Welt). Každopádně stejného názoru je i pan horský vůdce August Frind. Partii z Nového Světa (Neue Welt) přes Bynovec (Binsdorf) a Růžový hřeben (Rosenkamm) do Děčína by pak pan Wetzel rád svěřil do rukou jiných." V úterý 5. 1. 1904 píše opět, aby zdárný průběh prací potvrdil. V dalším listu z pondělí 11. 2. 1904 ale informuje, že jeden z činovníků (asi horského spolku) namítá, že se turisté mohou vydávat různými směry, přes Edmundovu soutěsku (Edmundsklamm) a údolí (Dürrkamnitzgrund) Suché Kamenice (Dürrkamnitz), nebo na Janskou (Jonsbach). Další vývoj značení - z Děčína [Dźěčin, Jěčina, Tetschen]) přes Děčínský Sněžník (Hoher Schneeberg) a Krušné hory (Rudohory, Erzgebirge) na Klínovec (Keilberg) - uvádí Anton Paudler v r. 1904 také jako žádoucí. 
Úseku z Ještědu (Jěšćed, Jeschken) na Růžovský vrch (Rosenberg) se věnuje proslulý autor turistických příruček MUDr. Franz Hantschel (*4. 10. 1844 Chotovice u Nového Boru [Bad Kottowitz bei Haida] - †23. 2. 1940 Vídeň).
Vlastním nákladem vydal více než 80tistránkový svazek, jehož plný titul zněl: Dr. F. Hantschel's Kammweg-Führer von der Jeschkenkoppe bei Reichenberg bis zum Rosenberge bei Tetschen mit Berüchsichtigung der anschliessenden Kammwege mit 1 Wegekarte und 4 Ansichts-Postkarten (Hantschelův průvodce hřebenovou cestou z Ještědu u Liberce na Růžovský vrch u Děčína věrně popisující hřebenovou stezku s 1 cestovní mapou a 4 poštovními pohlednicemi), datován je: Praha-Smíchov, 1905. Tisku se ujal Johann Künstner (*11. 9. 1844 - †14. 7. 1911) z České Lípy (Čěska Lipa, Böhmisch Leipa) a distribuce antikvariát W. Fiedlera (Johannes Klotz) v Žitavě (Žitawa, Zittau). Digitalizovaná verze z fondu Saské zemské a univerzitní knihovny (Sächsischen Landes- und Univerisätsbibliothek) je dostupná na adrese: digital.slub-dresden.de.
Zde Hantschel píše, že spojovací chodník z Růžové (Rosendorf)
do Tisé 
(Tyssa, Tissa) , v gesci Horského spolku pro České Švýcarsko (Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz), vedoucí přes Nový Svět (Neue Welt), Bynoveckou výšinu (Binsdorfer Höhe), Růžový hřeben (Rosenkamm) , Labskou stráž (Elbwarte) a horské pohostinství Kaiseraussicht (Císařská vyhlídka) na Stoličné hoře - Kvádrberk (Quader Berg) až do Děčína (Dźěčin, Jěčina, Tetschen), je již vyznačen, z čehož vyplývá, že spolek rozhodnutí z února 1904 za účelem urychlení zřejmě revidoval. Pokračování v linii Jalůvčí (Kalmswiese), Koňská hlava (Pferdekopf), Děčínský Sněžník (Hoher Schneeberg) , Tiské stěny (Tyssaer Wände) a Tisá (Tyssa, Tissa) bylo zatím jen naplánováno.
Myšlenku zřizování stezek velice vítali i spolky krušnohorské. Na chomutovském shromáždění reprezentantů Svazu horských spolků severozápadních Čech (Nordwestböhmischer Gebirgsvereins-Verband) konaném v pondělí 29. 2. 1904 padlo rozhodnutí, že 216 km dlouhá trasa po Krušnohorském hřbetu (Erzgebirgskamm) od Děčínského Sněžníku
(Hoher Schneeberg) k Háji u Aše (Hainberg bei Asch) bude vyznačena "modrým hřebenem" (Blaukamm). Teplický horský spolek (Teplitzer Gebirgsverein) svůj díl (40 km) z Tisé (Tyssa, Tissa) ke Kameni tří panství (Dreiherrenstein) u Božího Daru (Gottesgab) označkoval již v létě 1904. 
K prodloužení do Klínů (Göhren) došlo na náklady a se souhlasem valdštejnské hraběcí vrchnostenské správy (Waldstein'schen Domänedirektion) v Horním Litvínově (Oberleutensdorf) a ve spolupráci s Teplickým horským spolkem (Teplitzer Gebirgsverein) v r. 1905. Celou trasu popsal r. 1907 v monografii Erzgebirgs-Kammwegführer (Průvodce krušnohorskou Hřebenovkou) Josef Franz Brechensbauer (*3. 11. 1867 Chomutov [Komotau] - †9. 9. 1945 Teplice [Ćoplicy, Teplitz]), v r. 1932 vyšlo 3. vydání. To znamená, že mezi Sněžkou (Schneekoppe, Śnieżka) a Hájem u Aše (Hainberg bei Asch)
se již r. 1907 na Hřebenovce skvěla šňůra perel v podobě bezpočtu turistických cílů, horských chat a rozhleden. Plány rakouského horského spolku (Österreichischer Gebirgsverein) ohledně zbudování cest ze Sněžky (Schneekoppe, Śnieżka) do Svobody nad Úpou (Freiheit) zmiňoval Franz Hantschel (*4. 10. 1844 Chotovice u Nového Boru [Bad Kottowitz bei Haida] - †23. 2. 1940 Vídeň) již v r. 1905. Po 38 let byla Hřebenovka turistickým klenotem a kousek po kousku se prodlužovala k východu až na Praděd (Altvater)
.
S druhou světovou válkou nadešla velmi smutná kapitola její historie. Dá se říci, že žádná ze zúčastněných stran nejednala úplně čestně: megalomanské Hitlerovo Německo, jež po Mnichovské dohodě pohltilo Sudety v říjnu 1938 (původně plánované referendum, o něž Československo žádalo, zamítli Britové a Francouzi) a v březnu 1939 zločinně anektovalo zbytek Československa, ani Češi, kteří v l. 1945 - 48 vyhnali sudetoněmecké obyvatelstvo na základě v mezinárodním právu neexistující kolektivní viny. Osobní utrpení a v celé Evropě napáchané škody byly obrovské, nikdo je nedokáže napravit. A Hřebenovka? Je smutné, že většina horských chat, hostinců a vesnic, stejně jako tradice krušnohorských hřebenů takřka zmizely
.
Nyní chceme vynést některá místa této cesty ze tmy zapomnění na světlo.
Úsekem z Háje u Aše (Hainberg bei Asch) do Děčína-Podmoklů (Tetschen-Bodenbach) se zabývá knížka (Fernsichtverlag) z r. 2015 (162 str.) Swena Geißlera z Lomnitz (Łomnica) - Der Alte Kammweg, Band 1: Von der Elster bis zur Elbe durchs Erzgebirge (Stará Hřebenovka, svazek 1: z Halštrova k Labi po Krušných horách). V návaznosti na původní popis Josefa Franze Brechensbauera (‘Z Děčína až do Aše’) líčí charakter trasy procházející několika horstvy, jmenovitě Českým Švýcarskem (Böhmische Schweiz), Krušnohořím (Erzgebirge) a Halštrovskými horami (Elstergebirge). 
Úsekem z Růžovského vrchu (Rosenberg) na Sněžku (Schneekoppe, Śnieżka) se zabývá knížka (Fernsichtverlag) z r. 2017 (376 str.) Swena Geißlera z Lomnitz (Łomnica) - Der Alte Kammweg, Band 2: Vom Rosenberg zur Schneekoppe (Stará Hřebenovka, svazek 2: z Růžovského vrchu na Sněžku) s podtitulem: Der berümhte historische Fernwanderweg durch die Böhmische Schweiz, über die Lausitzer Berge, den Jeschkenkamm und das Riesengebirge (Známá historická stezka po Českém Švýcarsku, Lužických horách, Ještědském hřbetu a Krkonoších). Děčín
(Dźěčin, Jěčina, Tetschen) - Nakléřov (Nollendorf) 
Východiskem byl labský řetězový most (Kaiserin-Elisabeth-Kettenbrücke) císařovny Alžběty (*24. 12. 1837 Mnichov - †10. 9. 1898 Ženeva), jenž od neděle 2. 12. 1855 spojoval dvě ještě v r. 1905 nezávislá města - pravolabský Děčín (Dźěčin, Jěčina, Tetschen) a levolabské Podmokly (Bodenbach) - mimochodem, obě byla sloučena spolu se Starým městem (Altstadt) r. 1942. Ve čtvrtek 8. 7. 1915 jej poničil požár. Svými 135 m n. m. představuje v každém případě naprosto nejnižší bod celé Hřebenovky, jež z podmokelského předmostí stoupala ulicí Červený vrch (Rotbergstraße) k osadě Žlíbek (Bösegründl), kde ještě v r 1907 fungoval hostinec "Zum Morgenstern" (U Jitřenky). Poté klesala do údolí Bělského potoka (Biela) a pokračovala proti proudu po levobřežní obecní cestě do Nové Bělé (Neu-Biela) a od nejvýše položené hospody se po levém úbočí ubírala ke hřebeni a lesem šplhala na Děčínský Sněžník (Hoher Schneeberg) . Od horského hostince a rozhledny vedla jižními skalami - s krásnými výhledy na Jílovské údolí (Eulautal) a České středohoří (Böhmisches Mittelgebirge) - po staré stezce do vsi Sněžník (Schneeberg). V ostře levotočivé zatáčce silnice do Tisé (Tyssa, Tissa) odbočila ke hřbetu Tiských stěn (Tyssaer Wände), jimiž se "Skalní branou" (Torloch) provlékla ke kostelu . Ze směru
k Petrovicím (Peterswald) se mírně odkláněla, překonávala nevysoké údolní návrší s rozptýlenou zástavbou, míjela vlevo ležící pozůstatky někdejšího statku Šonštejn (Schönstein) a loukami i lesy, kolem Cihlářského rybníka (Ziegelteich), mířila přes Horní Les (Oberwald) k Panenské (Jungferndorf) pod vpravo se nacházejícím vrcholkem (686 m) Sandkopf (Písková hlava). Po 24 km se putující ocitl v Nakléřově (Nollendorf) , kde svého času hostinec Josefa Güttlera nabízel dobré jídlo i ubytování.
Na strmé pískovcové Pastýřské stěně
(Schäferwand) v Podmoklech (Bodenbach) dnes samozřejmě naleznete ze široka daleka viditelnou restauraci s krásným výhledem na město a Labské údolí (Elbtal). Rovněž je opět možné podniknout výlet na Sněžník (Schneeberg) a v sezóně si tu zajistit pobyt (Restaurace Pod Rozhlednou, Sněžník 125, 405 02 Jílové, 723m.cz) 
. Původní je ovšem jen rozhledna . Švýcarský dvůr (Schweizerhof) před vsí Sněžník (Schneeberg) doporučovaný v průvodci z r. 1907 dosud stojí, nyní už ale jako Hřebenová bouda (Kammwegbaude). V Tiských stěnách (Tyssaer Wände) lze navštívit Turistickou chatu (Touristenbaude). Trasa z Tisé (Tyssa, Tissa) na Horní Les (Oberwald) je značena červeně a Nakléřov (Nollendorf) je v současné době k pobytu a stravování vhodný jen stěží, neboť v žádném z mála zbývajících domů hostinec není. Koneckonců, nepatrné zbytky zdí někdejší Císařské rozhledny (Kaiserwarte), v r. 1921 přejmenované na Carl-Weis-Warte po ústeckém zakladateli horského spolku, mluví za vše. Dříve ji cestující sotva mohl vynechat. Jako spolehlivý cíl pro ubytování je možno navrhnout Tisou (Tyssa, Tissa) , přirozeně stylové je i náhorní plato Děčínského Sněžníku (Schneeberg-Plateau). Východní Krušné hory (Wuchodne Rudne hory, Osterzgebirge) - Děčín
(Dźěčin, Jěčina, Tetschen) Trasa z Cínovce (Zinnwald) k Labi (Łobjo, Elbe) je v současné době saskými milovníky hor velmi navštěvována, a to jak lyžaři, tak cyklisty, s přízviskem "Hohe Tour" (Krušnohorská lyžařská magistrála) je nesmírně populární obzvláště v zimě. Ubírá se z Cínovce (Zinnwald) do Předního Cínovce
(Vorder-Zinnwald, Vorderzinnwald) , po lesní cestě Bierweg (Pivní) na Komáří hůrku (Mückenberg, Mückentürmchen) , pak kolem Goldammerova kříže (Goldammerkreuz) přes Habartice (Ebersdorf) , Adolfov 
(Adolfsgrün) a Větrov (Streckenwald) , kříží cestu Friedrichstraße a pokračuje na Nakléřov (Nollendorf) , Panenskou (Jungferndorf) a Horní Les (Oberwald), míjí bývalou plovárnu (Strandbad) na Cihlářském rybníce (Ziegel Teich) a ústí do Tisé (Tyssa, Tissa) . Za Nakléřovem (Nollendorf) lze též podejít novou dálnici D8/A17 a posléze vystoupat na Krušnohorský hřeben (Erzgebirgskamm). Vlevo, mezi Krásným Lesem (Schönwald) a Petrovicemi (Peterswald) se vypíná Špičák (Spitzberg, Sattelberg) , také zde stávala hospoda, z níž se dochovaly jen zbytky základového zdiva. Na západní straně nedalekého vrcholu spočívá vrstva druhohorního pískovce, jež je vlastně součástí horolezecké oblasti Labských pískovců (Połobske pěskowčiny, Elbsandsteingebirge).
Tisá
(Tyssa, Tissa) je na hřebenových stezkách klasickým místem odpočinku, k němuž láká řada zdejších hostinců, nad obcí vznešeně trůní Tiské stěny (Tyssaer Wände), vše tu vždy stojí za návštěvu. Příznivci horolezectví najdou četné příležitosti v blízkých osadách Rájec (Raiza) a Ostrov (Eiland) . Zejména v zimě, kdy je vše pokryto vrstvami jinovatky a sněhem, přitahuje atraktivní lokalita pěší turisty i lyžaře. Z Tisé
(Tyssa, Tissa) trasa pokračuje do Sněžníku (Schneeberg). U křižovatky před vsí stojí hotel někdejšího majitele Albina Hübnera - Kammwegbaude, nápis byl na fasádě viditelný až do 90. let. Dodnes funguje, ovšem již jako Hřebenová bouda. Odtud stezka stoupá po příjezdové cestě na Děčínský Sněžník (Hoher Schneeberg) . Zde se otevírají výhledy na Saské Švýcarsko (Sakska Šwica, Sächsische Schweiz), Drážďany (Drježdźany, Dresden) i do mnoha dalších směrů na nejrůznější horstva, za dobré viditelnosti je poměrně snadné rozeznat siluetu Ještědu (Jěšćed, Jeschken) . Ze Sněžníku (Schneeberg) pěšina klesá k východu, přes lesy do Bělé (Biela) a Podmoklů (Podmokły, Bodenbach) , kde u labského mostu dosahuje svého nejnižšího bodu.
Z výše zmíněné stezky "Hohe Tour" je možno sejít ze Sněžníku
(Schneeberg) přes Maxičky (Maxdorf) do osady Schöna, nebo Dolního Žlebu (Niedergrund).
Děčín
(Dźěčin, Jěčina, Tetschen) - Jedlová (Tannenberg) Z Děčína
(Dźěčin, Jěčina, Tetschen) cesta vede na Stoličnou horu či Kvádrberk (Quaderberg) a cípem osamělé krajiny "Zappenland" (Zadní země) se kolem Ludvíkovic (Loosdorf, Losdorf) ubírá na Růžový hřeben (Rosenkamm) nad labskou průrvou masivem pískovcové desky (Sandsteinplatte) a přes Kamenský vrch (Hainhübel) s bývalým hostincem - dříve Bynovecká výšina (Binsdorfer Höhe) - pokračuje do Bynovce (Binsdorf) . Od Kvádrberku (Quaderberg) po Bynoveckou výšinu (Binsdorfer Höhe) se vine souběžně s dálkovou stezkou Schlängelweg (Hadovka) vedoucí z Litoměřic (Litomericy, Leitmeritz) do Pirny (Perno, Pěrno, Pirno). Pak je to jen 2 km po silnici do Růžové (Rosendorf) . Před obcí, u hájenky Nový Svět (Neue Welt), ale odbočí vpravo na polní cestu, z níž lze pak vystoupit na Růžovský vrch (Rosenberg) , jehož vrchol kdysi zdobila rozhledna s restaurací.
Dále směřuje do Kamenické Stráně
(Kamnitzleiten) a Kostelní cestou (Kirchsteig) sestoupí do sluje Peklo (Hohle Teufe) v údolí říčky Kamenice (Kamjenica, Kamnitz), kde kousek proti proudu leží trosky Dolského mlýna (Grundmühle) . Prosperoval tu zájezdní hostinec s přístavištěm pramic (zanikl v r. 1939). Směrem k Ještědu (Jěšćed, Jeschken) pak vchází do údolí (Bielagrund) Jetřichovické Bělé (Große Biele, Bielebach), po chvíli odbočuje vpravo a překonává údolní svah a Všemilskou planinu (Hochfläche) - tzv. Všemilskou Folgu (Schemmelner Folgen) na levém (ortograficky správně na pravém) břehu Kamenice (Kamjenica, Kamnitz), v opačném směru se mohl unavený výletník svézt pramičkou ve Ferdinandově soutěsce (Ferdinandsklamm). Poté se ubírá silnicí na Jetřichovice (Dittersbach) , z níž odbočuje ke Grieselovu mlýnu (Grieselmühle) u vstupu do Pavlínino údolí (Paulinengrund). Zde údolí opouští, zahýbá vpravo, šplhá do svahu Větrného vrchu (Ottenberg) a míří na Kunratice (Kunnersdorf), před vsí ostře zatáčí vlevo do Lipnice (Limbach, Limpach), Lísky (Hasel) a k sedlu pod Studencem (Kaltenberg) . Napravo stojí velký kamenný pomník na paměť padlým, r. 1756 se v okolí Studence (Kaltenberg) odehrály prudké boje mezi Prusy a Rakušany. Vycházka na Studenec (Kaltenberg) se v každém případě vyplatí, byť jen stěží rozeznatelné základy horské chaty (Kinsky Baude) knížete Ferdinanda Kinského vypovídají o někdejší pohostinnosti místa.
Nyní tu stojí rozhledna, jejíž historii by se dala věnovat celá kapitola: Stavbu nové železné rozhledny inicioval děčínský Horský spolek pro České Švýcarsko (Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz) až o 20 let později. V úterý 24. 4. 1888 začal stavitel Gustav Dittrich budovat 80 cm vysoké základové bloky, do nichž byla 8 mohutnými, přes metr dlouhými a téměř 4 cm silnými šrouby ukotvena 16,2 m vysoká nýtovaná konstrukce, zhotovená Pražskou akciovou strojírnnou (Prager Maschinenbau A. G.), dříve Ruston a spol. (Ruston & Co.) Na vyhlídkovou plošinu věže pro 25 osob se vystupovalo točitým schodištěm s 92 schody a několika odpočívadly. Nová rozhledna byla slavnostně otevřena v sobotu 15. 7. 1888 a do konce roku na ni vystoupilo přes 5000 návštěvníků. O 2 roky později byla dokončena čedičem dlážděná výstupová cesta na vrchol a v r. 1893 nechal kníže Ferdinand Kinský vedle rozhledny postavit dřevěnou chatu (Kinsky Baude) letního hostince. Návštěvníkům sloužila až do 50. l. 20. stol., kdy vyhořela, takže dnes tu z ní najdeme už jen základy se zbytkem zděného sklepa. Protože rozhledna nebyla od 2. světové války udržována, postupně chátrala a výstup se stával nebezpečným. Železná konstrukce byla silně narušená korozí a vyhlídková plošina i odpočívadla mezi schody se rozpadly na prach. R. 1995 zahájil děčínský spolek Amici Decini jednání o obnově, ale proti záměru se postavily Lesy ČR i Správa CHKO Lužické hory. V květnu 1996 měla být věž dokonce zbořena, k demolici naštěstí nedošlo a v pátek 28. 3. 1997 byla unikátní stavba prohlášena za kulturní památku. Teprve po dlouhých jednáních ale mohlo město Česká Kamenice
(Böhmisch Kamnitz) za podpory Občanského sdružení Studený a Lipnice zahájit v r. 2007 obnovu zchátralé věže. Ve dnech 17. - 19. 9. byla konstrukce za pomoci vrtulníku mělnické společnosti Aerocentrum z vrcholu po částech snesena a litoměřická firma Lana provedla během r. 2008 celkovou opravu. Obnovená konstrukce pak byla po několika neúspěšných pokusech v sobotu 14. 3. 2009 opět vynesena na vrchol. Po dokončení všech prací byla rozhledna v neděli 21. 6. 2009 znovu slavnostně otevřena. Ze sedla je napravo vidět Zlatý vrch
- Velký Rybí vrch - (Gold Berg - Grosser Fisch Berg) s geologicky zajímavými odkryvy s dokonale vyvinutou sloupcovou odlučností v tělese olivinického alkalického čediče , cesta ovšem pokračuje vpravo k hájovně u Křížového buku (Kreuzbuche) , kde dnes sídlí malé muzeum pohraničního opevnění. Občas je tu v provozu malé občerstvení. Další varianta sice není původní, leč líbeznější, vede od Grieselova mlýna (Grieselmühle) Pavlíniným údolím
(Paulinengrund) přes Studený (Kaltenbach) , Studenec (Kaltenberg) a sedlem U Křížového buku (Sattel an der Kreuzbuche) ke Křížovému buku (Kreuzbuche) .
Originální trasa ubíhá na Krásné Pole
(Schönfeld) a Horní Chřibskou (Oberkreibitz), tudíž obchází severní partie Chřibských hor (Kreibitzer Bergland) a za lázeňským letoviskem Malý Semerink (Klein Semmering) stoupá osadou Jedlová (Tannendörfel) na Jedlovou (Tannenberg) . Též je možné vydat se po značené cestě od Křížového buku (Kreuzbuche) do Chřibských hor (Kreibitzer Bergland), tzn. kolem Javoru (Großer Ahrenberg) , Malé Tisové (Kleiner Eibenberg) a Velké Tisové (Großer Eibenberg) k žel. st. Jedlová (E. St. Tannendorf) - dříve (1938 - 45) nádraží Tolštejn (Bahnhof Tollenstein) a odtud na vrchol Jedlové (Tannenberg) . Hostinec i věž bouřím času odolaly. Poutník se může posílit a pak z rozhledny popatřit další cíle, jež Lužická hornatina, resp. Šluknovská pahorkatina (Łužiske hory, Lausitzer Bergland) nabízí.
Jedlová
(Tannenberg) - Ještěd (Jěšćed, Jeschken) Z Jedlové
(Tannenberg) se spouští k troskám Tolštejna (Tollenstein) s malým hostincem a klesá k osadě Lesné (Innozenzidorf) (Buschdörfel = Lesní víska), oficiální název zněl Innozenzidorf či Innozenzidörfel (po r. 1700 založil majitel panství, kníže Antonín Florián z Lichtenštejna [*28. 5. 1656 zámek Wilfersdorf - †11. 10. 1721 Vídeň], pod pověstmi opředeným Lesním mlýnem [Buschmühle] novou osadu, jíž na počest papeže Innocence XI. [1676 - 89] nebo Innocence XII. [1691 - 1700] pojmenoval Inocencidorf, snad že byl v l. 1687 - 94 vyslancem císaře Leopolda I. u papežské kurie). Překvapující hustota dnešních domů je v poněkud podivuhodném protikladu vůči dosavadní zdejší historii. Poté dlouhými svahy šplhá k návrší Ptačinec (Vogelherd = čihadlo) s nevelkou skalkou Trojhran (Dreieckerstein) na hranicích, po nichž zdolává Luž (Łysa, Lausche) , nejvyšší vrchol Lužických hor (Łužiske horiny, Lausitzer Gebirge) , i tady stávala hospoda, požárem žel vzala za své.
Z Luže
(Łysa, Lausche) kopíruje hraniční čáru a v sedle Wache (Stráž) - na české straně býval prostorný hostinec "Zur Wache", též "Deutsche Wacht" - míjí okraj protáhlé vsi Waltersdorf (Waalerschdurf) a Krkavčí kameny (Rabenstein) - rovněž s někdejší restaurací - nad Dolní Světlou (Nieder Lichtenwalde) - pak Plešivec (Plissenberg) směrem na Valy (Schanzendorf) u Krompachu (Krombach) a přes Jánské kameny (Johannisstein) s po celá desetiletí chátrající hospodou "Zur Johannisstein", jíž nechal na pozemku zaniklého dvora U Tří lip (Dreilindengut) vybudovat r. 1880 Anton Zippe z Krompachu (nyní snad renovovaná), pak do ojvínské (Ojbin, Oybin) osady Hain (Háj). Nalevo od turistické trasy je to jen "ein Katzensprung" (kočičí skok) ke skalnímu městu Jonsdorfer Felsenstadt s lezeckou stezkou na mohutný skalní masiv Nonnenfelsen (Jeptišky), zkušený praktik ovšem upřednostní návštěvu vyhlídkové terasy u horského hostince (Berg-Restaurant zum Nonnenstein). V údolí pod skalami je vidět Jonsdorf (Janov) s komfortním hotelem Gondelfahrt lákajícím k idylické projížďce na lodičkách po jezeře. Nedaleká lokalita Mühlsteinbrüche (Lomy na mlýnské kameny) směrem k Hainu (Háj) představuje nevelké, ale členité skalnaté, geologicky zajímavé území a rovněž stojí za návštěvu. 
